Co děláme

KID je název občanského sdružení, které bylo oficiálně založeno 17. listopadu 2010 v plzeňském Café Baru. Je to zkratka, za níž se skrývá Klub invalidních dobrodruhů, ale zároveň je to anglické slůvko a znamená něco mladého, hravého, zlobivého… a přesně takový by Cestovní klub KID chtěl být. A doufejme, že dlouho bude.

Činnost klubu se chce zaměřovat na přípravu, organizování, uskutečňování a podporu akcí převážně turistického, ale i kulturního a sportovního charakteru, jichž se společně účastní lidé bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou ve své schopnosti pohybu jakkoli omezeni věkem, nebo zdravotním postižením. Klub KID chce přispívat k aktivizaci zdravotně postižených a seniorů, k jejich vyšší mobilitě, informovanosti a rovněž k odstraňování architektonických, dopravních a především psychických bariér mezi lidmi.

Nejčastějším typem klubové akce dosud jsou (a i do budoucna by měly být) jednodenní, popř. vícedenní cesty malých skupin (8-9 členů), které tvoří zčásti lidé relativně zdraví a zčásti lidé s omezenou schopností pohybu. KID už takto podnikl výpravy po okolí Plzně a Plzeňském kraji, resp. po České republice, a jeho členové se vydali i na cesty k turistickým cílům v Bavorsku, Chorvatsku a Rumunsku. Klub se chystá pořádat pravidelná setkání členů a kromě turistických také sportovní, kulturní a zábavné akce, u nichž by společným jmenovatelem byl smysl pro dobrodružství, smysl pro humor a v první řadě pak sounáležitost všech zúčastněných.

Více fotek najdete v naší fotogalerii.

 

Pár slov o nás

17 let s řekou sedmi jmen 

Berounka, Mže, Stará řeka, Plzeňská řeka, Černá voda, Reichenbach, Blätterbach – řeku, která při svojí pouti časem a prostorem nasbírala těchto sedm jmen, potkal aspoň jednou v životě snad každý český vodák. A letos je to shodou okolností sedm let, co řeku sedmi jmen potkávají i vodáci trochu zvláštního druhu. Vodáci, kterým nebylo dopřáno, aby pádlovali vlastními silami, protože jim osud nadělil jednu z nejnechutnějších nemocí – svalovou dystrofii. Ta vám rok za rokem pomalu rozežírá svaly, až je rozežere na kaši, včetně srdce. Doktoři proti ní nemají lék a nemůžete se z ní uzdravit. Ale můžete se jí vysmát do obličeje. Přesně to dělá už sedm let svérázná, zdánlivě nesourodá parta, složená z vodáků „normálně“ chodících a vodáků nechodících, členů Asociace muskulárních dystrofiků v ČR.

Letos sedmiletá – dá se říct téměř tradice má kořeny v rozhodnutí jedné plzeňské vodácké party (jejíž duší tehdy byli a pořád jsou Alena a Oldřich Netrvalovi), že zpestří lidem s dystrofií květnový rekondiční pobyt v domě Exodus v Třemošné na Plzeňsku společnou plavbou po Berounce od Dolanského mostu do Nadryb. Ten, kdo u toho nebyl, si sotva umí představit úskalí, na jaká tohle rozhodnutí – zvlášť v tom přelomovém prvním roce naráželo. I věci na pohled banální a samozřejmé (počínaje přesednutím z invalidních vozíků do lodí, přes otázky, jak vše zajistit pro případ, kdyby na vodě došlo k nějaké nepředvídané události, nehodě atd., a konče „vyloďováním“ na břeh, zpět na vozíky) se u lidiček s touhle hodně těžkou nemocí ukazovaly být oříškem, který je třeba operativně rozlouskávat – a to vesměs čirou improvizací.

Krásně na ty chvíle vzpomíná Jana Vágnerová, členka Asociace muskulárních dystrofiků v ČR a účastnice první plavby: „Nejprve jsme byli obeznámeni s tím, co nás, kteří budeme odvážní, čeká. U řeky byly připraveny tři rafty, a co se nám vozíčkářům zdálo nemožné, bylo pro naše lodivody hrou. Dříve než nás nalodili do raftů, měli za sebou údajně tvrdý výcvik.“

Pro vysvětlení – výcvik probíhal tak, že se vodáci navzájem nakládali do lodí, přičemž nakládaný „nepoužíval“ svaly, aby se vše blížilo tomu, jak bude situace vypadat v hodině H.

„Po výborném guláši uvařeném na ohni a přednášce o tom, jak je plavba na raftu bezpečná, přišlo nalodění. Na dobrodružnou plavbu jsme dostali krásná modrá trička se znakem vozíčkáře s pádlem. Z bezpečnostních důvodů nám navlékli plovací vesty a slušivé přilby. Takto vybaveni jsme za krásného počasí s pomocí naší posádky a s třikrát opakovaným pokřikem „Ahoj“ vypluli směr obec Nadryby. Příroda kolem Berounky byla nádherně zelená a v lukách svítily koberce pampelišek. Byli jsme tak zabráni pozorováním přírody a zábavou na lodi, že mi dodnes není jasné, jakým způsobem jsme se najednou uprostřed řeky ocitli na mělčině. Z pohledu našeho kapitána to prý bylo v plánu. Kdo ví? Dopluli jsme trošku navlhlí do cíle, kde už na nás čekala auta a naše druhé nohy, vozíky. Při vylodění žádný problém. Naši ochotní, silní a usměvaví pomocníci nás jako v bavlnce i s raftem vynesli z řeky na břeh. Než jsme se nadáli, jejich silné paže nás uvelebily na vozíky. Tak jsme spluli po krásné řece Berounce a v přistavených autech bez obtíží a plni nezapomenutelných zážitků jsme za náhlého, hustého deště dojeli zpět do základny v Dolanech.“

Pocity těch, kdo tenkrát byli při tom, vystihla asi nejlíp dnes už nežijící kamarádka Stáňa Rédlová, na kterou ale nikdo z téhle party určitě nezapomněl a nezapomene: „Člověk někdy touží zažít to, na co z nějakého důvodu nemá, na co se mu nedostává sil. Ovšem když se ocitne v náruči človíčků s duší a srdcem odhodlaným překonat nepřekonatelné, stává se z vytouženého snu skutečnost. Když se přede mnou uprostřed zříceniny hradu Krašov rozprostřelo překrásné přírodní panorama s vinoucí se řekou Berounkou, zvlhly mi oči dojetím. Naplno jsem si uvědomila, jak vzácným darem jsem byla právě obdarována. Spatřit to, co je pro vozíčkáře za běžných okolností nespatřitelné…“

Chybějící zkušenosti od začátku vyvažovala chuť pomáhat – pádlovat za ty, kdo pádlovat nemůžou – jinak řečeno úplně obyčejná, prostá lidskost. Chodící i nechodící se zkrátka ocitli (doslova) na jedné lodi. Přesněji na lodích – raftech a nafukovacích kánoích, které pro tuhle akci rok co rok poskytuje zdarma plzeňská půjčovna lodí H2O Sport Pavel Sikyta. Přístavem, odkud se vyplouvá a kam se účastníci posléze vracejí (zatím pokaždé v plném počtu), je díky Františkovi Bockovi už sedm let jeho vodácké tábořiště Na Závrtku u Dolanského mostu, dopravní zázemí (a nejen to) už léta zajišťuje firma Mezado Jan Pešek, neodmyslitelné je kuchařské a kormidelnické umění Karla Kindla a jeho kamarádů z Nového Strašecí atd. atd. Mluvit o nich jako o sponzorech není na místě, protože ze sponzorů se už dávno stali kamarádi, kteří se všeho dění osobně účastní a fyzicky přikládají ruku k dílu (a zpravidla i k pádlům).

Akce Dolany se každým rokem rozrůstá – přibývají noví a noví lidé (a samozřejmě, bohužel, ubývají ti, co boj se svalovou dystrofií už prohráli a dívají se na lodě na Berounce z vodáckého nebe). Přičemž je nejpodstatnější, že je čím dál míň podstatné, kdo z těch nových je sponzor, kdo postižený a kdo prostě (prostě?) kamarád…

text: Míra Valina


Archiv

 
© 2021 KID All rights reserved Charlie  
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat